Špatné zprávy se šíří rychle

A bylo to tu. Nastal den, který mi měl změnit život. A to buď k lepšímu, nebo horšímu. Vše záleželo na tom, jak dopadne konkurz na herečku v místním slavném divadle. Nebudu vám lhát, už od rána se mi třásly ruce stresem. Přece jen to byla velká příležitost – jen to nepokazit! Všichni mí přátelé mi drželi palce. Chtěli také, ať jim všem hned zavolám, až budu vědět výsledek. Byla jsem tak vděčná, že je mám. Tak moc mě podporují, pomyslela jsem si.

Do divadla, na místo mé velké příležitosti, jsem dorazila o půl hodiny dříve. Nesmím svůj první dojem zkazit zpožděním, raději si tu počkám. U sekretářky jsem se dozvěděla, že jsme celkem tři, které o mé vysněné místo usilujeme. S tím počtem jsem byla vcelku spokojená, mohlo to být horší.

Až nastal čas, vešla jsem do kanceláře a čekala, co bude. Musím uznat, že ředitel působil velice klidným dojmem. Zdálo se, že je to opravdu skvělý člověk. Popíjel kávu a díval se na mě svýma zářivýma azurovýma očima. Hádám, že mu bylo kolem třiceti.

Avšak hned záhy se ukázalo, že pozitivní byl pouze první dojem. Pohovor se z profesionálního hlediska vyvíjel dobře, avšak ředitel se choval, jako bych ho nezajímala. V tu chvíli mi bylo jasné, že, ať předvedu cokoliv, to místo moje nebude.

Po půl hodině rutinních otázek jsem vyšla ven. Dala jsem si kávu na uklidněnou a čekala na výsledek, který podle mých hodinek měl být vyřčen přesně za 15 minut. Těch 15 minut bylo dostatek času na to, abych si v hlavě vytvořila odpovědi na skoro všechny verze výsledku konkurzu. Chtěla jsem, ať mě nic nepřekvapí a nerozhází.

Když se však dveře otevřely a ředitel divadla z nich vyšel, neměla jsem slov. Jedna z kandidátek se za ním okamžitě rozběhla, a aniž by cokoliv řekl, dala mu pusu a řekla: „Miláčku, moc děkuji,“ ředitel pouze na to: „Pro tebe všechno, zlato.“ Podívala jsem se na třetí kandidátku, ta se také na mě otočila. Toto ani jedna z nás nečekala. Zažila jsem mnohé, ale toto opravdu ještě ne, ne tak okatě.

Až jsem se z toho šoku trošku vzpamatovala, začala jsem řešit, co řeknu svým přátelům. Pravdu by mi nevěřili. Na to to bylo až moc šílené. To se mi potvrdilo před chvílí, kdy mě jedna kamarádka zastavila a zeptala se na výsledek. Rozhodla jsem se tedy ostatním zalhat. Vzala jsem telefon a zavolala na první číslo. Místo „Ahoj“ se však hned ozvalo: „Je mi to tak líto.“ Byla jsem v takovém šoku, že už to ví, až jsem impulzivně zavěsila. Po chvíli jsem zavolala druhé kamarádce. Ale opět to samé.

Proč tedy všichni naléhali, ať se jim z nich ozvu, když si to hned zavolali mezi sebou? Pamatuji si ale, že když se mi onehdy povedlo získat místo v jedné hře, ještě další den to nevěděli všichni mí přátelé… Zdálo se mi, jako by se špatné zprávy šířily mnohem rychleji než ty dobré. I když ono se mi to asi nezdálo, ono to tak opravdu bylo a stále je. To lidem působí takovou radost rozebírat neštěstí druhých? Cítí se pak oni sami lépe, že se to nestalo jim?

Angelique

(stážistka)