Proč psát volným veršem

Poezie vždy zaplňovala stránky knih rychleji než próza, byla a stále je úžasným reakčním nástrojem na cokoliv a stejně tak je součástí lidského života. Ať už malých dětí, které se učí říkanky, školáků, kteří musí nazpaměť odříkat Polednici, nebo zamilovaných, kteří píší své vlastní verše a pak je plni citů šeptají a lkají. Báseň má mnoho podob a snad tou nejzjevnější je forma verše. Někteří volí verš vázaný, jiní verš volný.

Vázaný verš známe všichni a nikdo proti němu snad nic nenamítá. Jednotlivé verše se rýmují, mají svůj rytmus a svá pravidla. Čtení takové básně plyne samo, zní sladce a jemně bez ohledu na to, jestli opěvujeme nádheru růže nebo snad střeva mrtvoly. Vzorem nádherného vázaného verše a jazykové krásy může být například Edison od Vítězslava Nezvala:

“Naše životy jsou truchlivé jak pláč

Jednou k večeru šel z herny mladý hráč

venku sněžilo nad monstrancemi barů

vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru

avšak noc se chvěla jako prérie

pod údery hvězdné artilérie

které naslouchali u politých stolů

pijáci nad sklenicemi alkoholů

polonahé ženy v šatě z pávích per

melancholikové jako v podvečer

Bylo tu však něco těžkého co drtí

smutek stesk a úzkost z života i smrti.” ¹

Naproti tomu stojí volný verš, který si na první pohled může dělat, co se mu jen zlíbí. Verše mohou mít různou délku, nemusí hlídat rým či rytmus a vlastně se zdá býti mnohem snadnější napsat báseň volným veršem. Pokud tedy dílo napsané tímto způsobem můžeme označit za báseň. Oproti verši vázanému má ten volný mnoho odpůrců a kritiků, což je samozřejmě pochopitelné. Je něčím relativně novým a nové věci, změny, to nikdy neměly snadné. Za zakladatele volného verše můžeme považovat Walta Whitmana, který ho jako první použil. Jeho Stébla trávy mají své kouzlo:

“Ó radostné toulání přes pole a stráně!

Stébla a květy nejobyčejnějšího plevele, vlhké, svěží ticho lesa,

Nádherná vůně půdy za svítání a celé odpoledne." ²

Proč psát volným veršem, který je mnohými tolik opovrhovaný? Proč nenapsat raději rýmy, které zamotají hlavu celému světu? Odpověď není snadná a není absolutní. Přesto se pokusme ji najít. Volný verš totiž není nic snadného. Může se zdát, že za sebe jen naskládáme myšlenky, na vhodných místech použijeme enter a je to, báseň stvořená, honem poslat do tiskárny a stát se slavným básníkem. Jenže když se znovu začteme do veršů pana Whitmana, spatříme mnohem víc. Jistě, chybí rým, chybí jistá pravidelnost, ale to na kráse neubírá, naopak. Volný verš není próza, stále je to verš a  je složitější, ač nemá zdánlivě žádná pravidla, ač se zdánlivě dá napsat jakkoliv, stává se uměním teprve tehdy, pokud se v něm skryje fantazie, krása jazyka a jeho hravost, pokud čtenáři něco sdělí a nebude nudit. Jen tehdy a právě tehdy je volný verš rovnocenným soupeřem verše vázaného, možná je snad ještě krásnější. Napsat báseň není snadné, s volným veršem je to snad ještě složitější, a snad právě proto stojí za to ho využít. Ukázat světu, že i básně bez rýmu mohou být krásné, přesně tak, jako to udělal Walt Whitman.

Je zřejmé, že se verš vázaný čte lépe díky rýmům a nejen pro literární kritiky je tou pravou poezií a jedinou pravou cestou, jak ji psát. I mezi laiky jasně vítězí. Z 12 respondentů 9 uvedlo, že raději čte básně napsané vázaným veršem, pouze tři modernisté zastávali verš volný. A možná i tento výsledek by se mohl stát důvodem pro psaní volným veršem. Čím více kvalitních děl vznikne, tím větší obliby by se tato technika mohla dočkat. Tak tedy s chutí do toho!

-Elwin Smaragdová-

(stážistka)