Láska hory přenáší

Do třídy k nám přišla nová holka Lucie. Hned první den bylo poznat, že je introvert. Až časem se ale ukázalo, že je velmi pesimistická a smutná. Někdy jsme ji dokonce viděli přijít s mokrýma červenýma očima a rozmazanou řasenkou, kterou se předtím snažila narychlo spravit.

Odmítala komukoli říci, co se stalo. Prvně jsme se domnívali, že se na minulé škole odehrálo něco špatného – proto taky zřejmě z té školy odešla. Párkrát jsme se jí i zeptali, jestli to s tím nějak souvisí. Odpověď vždy byla ne. Víc jsme z ní za dva měsíce nedostali.

Bohužel to s ní šlo z kopce víc a víc. K původnímu důvodu se ve čtvrtletí přidalo i čtvrtletní hodnocení. Nevypadalo vůbec hezky. Třikrát měla náběh na pětku. Den poté, co se známky oznámily, Lucie nepřišla do školy. Pár lidem to připadalo divné, jelikož Lucie vždy chodila do školy. Nikdo to zatím neřešil. Jenže Lucie nepřišla ani následující dny. To už spolužáci Lucii napsali, ovšem zůstalo to bez odpovědi. Ani třídní nic nezjistila.

Když nastal čtvrtek v novém týdnu, Lucie se objevila ve škole. Spolužáci se jí hned ptali, kde byla, a co se stalo. Nechtěla o tom však mluvit. Zdálo se, že se vůbec nic nezměnilo. Jenže změnilo a šlo to na ní i vidět. I když zůstala tajemná, už nebyla tak smutná, dokonce měla i lepší známky.

Záhada se vyřešila, když jedna spolužačka potkala Lucii na ulici. Lucie šla po boku nějakého kluka. Když se ty dvě střetly, Lucka spolužačku zastavila a řekla: „Ty si zasloužíš znát pravdu. Ve škole jsem viděla, že se opravdu zajímáš o to, co se se mnou děje. Toto je můj nový kluk. Potkala jsem ho na sezení. Před tím, než jsem skončila na týden v nemocnici. Velmi mi pomáhá, miluju ho. Je mé světlo v temnotě. Před rokem mi diagnostikovali rakovinu a teprve on mi pomohl se s tímto problémem psychicky vypořádat. Díky němu zvládám to, co bylo pro mě nedávno nemožné.“

-Angelique-