Ráno je moudřejší večera

Uplynulo teprve několik hodin od momentu, kdy jsem dostala svou vysněnou práci v redakci velmi úspěšného časopisu. Zbýval mi poslední úkol – napsat do zítřejší deváté hodiny opravdu, ale opravdu dobrý článek na téma, které mi oni sami zadali. Nebojím se, že bych to neuměla. Některé mé články jsou opravdu dobré – jinak by mě ani nevzali, avšak znáte to – první dojem. Tudíž přesně tento článek, co mám napsat, musí být ten opravdu dobrý. Žádné druhé pokusy, další témata, další články. Prostě teď, nebo nikdy.

Byla skoro půlnoc, ale i tak jsem otevřela notebook a pustila se do psaní. Chtěla jsem, ať už mám ten článek hotový a ať konečně ze mě ten stres už opadne a můžu v klidu usnout. Jenže jak minuty, hodiny ubíhaly, stále více mi docházelo, že teď nejsem ve formě. Napsala jsem asi dvacet verzí, ale všem chybělo to něco, co činí článek jedinečným. Celá rozhořčená a v slzách jsem ve tři ráno zaklapla notebook a šla si lehnout. Snažila jsem se držet myšlenky, že ráno, až se vyspím, to snad bude lepší.

Budík mě vzbudil v osm ráno. Dost času napsat opravdu dobrý článek, ale málo na to, abych zkoušela z dalších dvaceti verzí sestavit něco skvělého. Ale štěstěna mi přála. Do půlhodiny jsem napsala takový článek, že jsem na sebe byla opravdu pyšná a nebála se ho poslat šéfredaktorovi. Byl přesně takový, který bych si já jako čtenář ráda přečetla a opravdu by mě i něčím obohatil.

Večer mi přišel email s pochvalou a potvrzením práce v redakci. Můj sen se oficiálně splnil. A já si z toho všeho vzala hlavně to, že ráno je moudřejší večera. Že když něco nejde, není potřeba to lámat přes koleno.

Angelique

(stážistka)