Odstavec a jak často ho používat

19.05.2015 22:02

Odstavec je takové to prázdné místo na začátku řádku. Vypadá moc pěkně, naformátovat jej v textu může způsobit spoustu problému,  a tak někteří volí raději volný řádek (ač i ten má svoje pravidla). Tak jako tak je to něco, co většina smrtelníků dobře zná. Takový E.T.A. Hoffmann[1] sice smrtelníkem byl, ale na odstavce házel bobek. Používal je minimálně, přímé a nepřímé řeči řadil za sebe, polopřímými své fantaskní texty vyplňoval a čert aby se v tom nakonec vyznal. Jenže my nejsme Hoffmann. Proto odstavce.

Je zcela zřejmé, že by odstavec měl být logický celek. Na první pohled zcela jasné, ale uvědomme si, že slovo “logický” je vlastně ten zásadní problém. Taková logika ženy někdy může vybočovat z obvyklých představ logiky. Nedej bože matematická logika, podle které existuje alespoň jeden učený, který z nebe spadl (nutno podotknout, že autorka článku jím není). Logika zní fajn, ale nakonec to s ní není moc jednoduché.

Pokud tedy píšeme prozaický text, nemusí být odstavce až tak složité. Po každém ukončeném celku zmáčkneme kouzelné tlačítko a získáme ho. Horší to už může být v práci odborné, kde občas není jasné, jestli něco jako logické celky existuje, potažmo jestli existuje logika věci. Ale i tady bychom se měli držet výchozí nejjednodušší definice, tj. jakmile začneme myšlenku novou, přijde na řadu nový odstavec.

Odstavec může být velmi zavádějící i v oblasti poezie. Tedy volme raději “enter”. Není odstavec jako odstavec. Pokud píšeme veršem vázaným, vyplyne nám to tak nějak samo, protože potřebujeme, aby se nám konce rýmovaly, o tom to celé je. Ale verš volný je lákavý. Napíšu vlastně prozaické veledílo, odentruju ho a hurá, báseň psaná volným veršem je na světě. Hmm, není, přátelé, proto si na to dávejte pozor.

Zůstaňme ještě chvíli u prózy. Celý text musí dávat smysl, přece jenom nepíšeme Mechanický pomeranč[2] a pokud ano, odstavce neřešíme a užíváme si své bludné stavy. Jde tedy o to, že celý text,  a nejen odsazené kousky tohoto textu, má  téma. Pokud v rámci celého textu dojde ke změně, následuje odstavec. A odstavce na sebe musí navazovat,  prostě musí, ne nutně přímo, ale měly by nám dávat smysl. Dobrá, nejenom nám, ale i širšímu čtenářskému okruhu.

A pak je tu volný řádek. Také se mu říká prázdný odstavec a měl by se používat především tehdy, když začneme myšlenku opravdu zcela odlišnou, aby bylo čtenáři jasné, že teď to bude o něčem ale úplně jiném. Pak je volný řádek ideální, oddělí i graficky a mnohem výrazněji. Také se má využívat kvůli obrázkům, které pak dělají problémy v zalamování textu.

Pojďme si tedy veškeré ne zcela logicky podané informace shrnout. Máme tři typy odstavců. Buďto odsadíme první řádek, předsadíme první řádek, anebo necháme řádky, aby začínaly stejně. Je jen na nás, jakou formu si vybereme, je však nutné, abychom se této podoby drželi v celém našem textu bez ohledu na to, jestli má stran 5 nebo 5 000.

 

Poptala jsem se svých spolužáků, jak vidí odstavec. Nejdřív se o tom se mnou nikdo nechtěl bavit, protože co je to sakra za téma k rozhovoru, ale nakonec jsem vzorek 10 lidí přece jenom získala. Vzhledem k věkovému rozpětí 24-25 let jsem se dočkala vlastně jen jedné odpovědi - bez odstavce to nejde. Objevila se reakce, že jakmile změníme v rámci tématu mikrotéma, použijeme odstavec. A také názor, že odstavců raději více, ovšem ale bez zbytečného přehánění, což je taková šalomounská rada, ve které aby se prase vyznalo. Obecně vzato jsme se ale všichni shodli, že to chce logické celky, které na sebe budou navazovat a dávat jakýs takýs smysl, jinak to nejde. Naštěstí nikdo nepřišel s tím, že čím více odstavců (například každá věta na novém řádku), tím lépe. A stejně tak se neobjevil druhý extrém, totiž odstavců raději méně, po vzoru našeho psychopatického Hoffmanna. Mimochodem, na jeho dílech je opravdu úžasně vidět, jak moc odstavce pomáhají při orientaci v textu a jak usnadňují jeho čtení a pochopení. Pokud samozřejmě text bez nich není umělecký záměr, ale i pak je to všechno na pováženou.

-Elwin Smaragdová-

(stážistka)

 



[1] E.T.A. Hoffmann je německý spisovatel z období pozdního romantismu, který se proslavil svými temnými a fantastickými díly. Prim hraje rozštěpená osobnost a nerovnováha mezi fantazií a realitou, případně absence jedné či druhé.

[2] Mechanický pomeranč (z angl. originálu A Clockwork Orange) je kniha anglického spisovatele Anthonyho Burgesse.

 

Fotografia použitá podľa Creative Commons enki22, Pásztor András  © 2012 Všetky práva vyhradené.

Vytvorte si web zdarma!Webnode