Jakoby házel hrách na stěnu

04.12.2016 00:00

Tehdy jsem byla zrovna s rodiči na dovolené u moře. Měla jsem před sebou poslední noc, a proto jsem se rozhodla zůstat u moře déle než zbytek rodiny. Máma mi snad desetkrát říkala, abych tam nebyla moc dlouho. Tak hodinu navíc maximálně. Dokud nepadne tma. Chtěla, abych se vrátila do hotelu ještě za světla. Prvně jsem to chtěla brát vážně, už několikrát jsem na to doplatila, ovšem tady bylo až moc krásně a já se samozřejmě zapomněla.

 

Lehla jsem si na vyhřátý kámen nedaleko pláže a zaposlouchala se do zvuku moře a okolí. Zavřela jsem oči a začala relaxovat. Tu poslední hodinu, co jsem měla, jsem chtěla mít opravdu dokonalou.

 

Ovšem, co nikdo nechtěl, ztratila jsem pojem o čase. Nyní si říkám, proč jsem si třeba nenastavila budíka, anebo jednoduše neměla otevřené oči a nehlídala si slunce. Z relaxování mě vytrhly až něčí hlasy. Ze zvědavosti jsem se podívala, čí jsou. To mi ale vzápětí bylo jedno, jelikož už byla opravdu tma. Rychle jsem si vzala své věci a šla zpět.

 

Máma věděla, proč chtěla, abych byla doma za světla, problesklo mi v hlavě. Ve tmě bylo vše jiné. Alespoň, že měsíc svítil a viděla jsem, kam šlapu. S opravdu velkou námahou a další půlhodinou navíc jsem došla na hotel.

 

„Už nikdy více, teda snad...“ řekla jsem si, když jsem byla před naším pokojem. Lehce jsem zaklepala a doufala, že to uvnitř někdo uslyší.  Dveře se skoro hned otevřely a v nich se objevila máma. Byla celá vystrašená. Hned mě objala. Šlo vidět, že se jí opravdu ulevilo. Měla o mně pořádný strach.

 

Mně nezbylo nic jiného než se omluvit. Opravdu mě to mrzelo, ne že ne. Doufala jsem, že hned tak na ten pocit nezapomenu a nevyvedu v nejbližší době něco podobného.

-Angelique-

Fotografia použitá podľa Creative Commons FarbenfroheWunderwelt  © 2012 Všetky práva vyhradené.

Vytvorte si web stránku zdarma!Webnode