Popelka a rozbor blogu

26.07.2015 11:35

Popelka - http://bosa-popelka.blog.cz/

 

Bosá Popelka je mladá a příjemná dívka, se kterou se dáte s radostí do řeči. Najít společné téma není problém, protože její přehled je dechberoucí. Je jedno, jakého tématu se během povídání dotkneme, Popelka má svůj názor a zná svou cenu. Kromě toho všeho píše úžasné básně plné citů a něhy, někdy smutné, někdy veselé, ale vždy úžasné, které čtenáře jen tak nepustí a doznívají v mysli ještě dlouho.

Reportérka Elwin: *odkašle si, vytáhne bleskobrk a zamrká* Popelko, prozraď našim zvědavým čtenářům něco o sobě. Kdo vlastně jsi, čím se bavíš mimo plesy a hledání střevíčku?

Popelka: *upraví si dlouhé blonďaté vlasy (kéž by) a uhladí si zástěru* No, většinu času se starám o mé dvě nevlastní sestry a macechu... To tedy dělám, když jsem doma. Před třičtvrtě rokem jsem si totiž splnila sen a začala studovat na vysoké škole v Praze sociologii. Je to neuvěřitelné dobrodružství. Atmosféra Prahy je pro mě doslova jako stvořená a protloukat se sama studentským životem, když rodiče jsou několik hodin cesty vlakem daleko, je osvobozující a svazující zároveň. Například jsem půl roku chodila na nákupy a pořád nedokázala udržet v hlavě, že mám koupit taky Jar. Kromě bojů s osamostatňováním ze všeho nejraději peču muffiny a vařím všemožná komplikovaná jídla, čtu nekvalitní literaturu a fanouškovskou tvorbu ze světa Harryho Pottera, sleduju seriály Doctora Who, Sex ve městě, Big Bang Theory a seznam by mohl pokračovat. Jsem poměrně asociální, ale  našla jsem partu svých lidí na Pražském studentském summitu a přípravy tohoto projektu se staly mou obsesí, kvůli které jsem schopná klidně několik nocí skoro nespat. Snažím se být milá a hodná, ale ne vždy se to člověku daří *nevinně se usměje*. Srdce mi trhají nespravedlnosti světa a reálně uvažuju, že místo opravdové práce si najdu stáž v nějaké neziskové agentuře, co se stará o lidská práva. A samozřejmě mě neuvěřitelně baví psát, v podstatě cokoli, od básniček a povídek až po odborné statě a také monitorovat svůj život a strkat ho pod nos ostatním. Nejlépe anonymně.

Reportérka Elwin: Koukám, že tvůj život není tak nudný a omezený, jak se nám snaží vnutit pohádky. Našla sis tedy vlastní pohádkovou cestu a tou se vydáváš, gratuluji. Doufám, že ti ptáčkové vzorně prozpěvují.
Jaké máš plány do budoucna? Kde se vidíš za 10 let, Popelko? Na nějakém zámku či jako usměvavá pomoc dětem v chudých zemích?

Popelka: No dovol, můj život nebyl nudný a omezený ani v pohádce! Měla jsem myši a kmotřičku vílu a kočár z dýně! Kdo to má!!! :D

Reportérka Elwin: *rudne, sahá pro pohárek vody* Ano, jistě, to je pravda, kdo tohle má, že... já třeba ne... ehm.... :D

Popelka: Za deset let... Tou dobou budu překračovat třetí dekádu svého života. Je to docela děsivá představa, co všechno musím do té doby stihnout, protože ve třiceti letech bych už nejlépe chtěla být vdaná a možná mít i první dítě. Což samozřejmě vyžaduje, abych potkala toho správného prince, který mi nasadí střevíček. "Nervózně se rozhlédne po místnosti a schová pod sukni bosou nohu.* Nevím, co ho zdrželo... Krom toho, že toužím po bezpodmínečné lásce a rodinném zázemí, ano jsem nenapravitelná romantička, samozřejmě předpokládám, že i můj profesní život bude zajímavý. Chci pracovat někde, kde si budu připadat užitečná, ale mé ambice se od doby střední školy značně zvedly. Nyní si sama sebe představuji na nějaké příjemné pozici, buďto v nějaké agentuře například na způsob Amnesty International, nebo například na ministerstvu či nějaké sympatické ambasádě. Nevadilo by mi ani pracovat v Asociaci pro mezinárodní otázky, kde momentálně funguji jako spolupracovník, ale uvědomuji si, že to je většinou pouze odrazový můstek do světa politiky, diplomacie a mezinárodního dění.  Pracovat v této oblasti by mě bavilo asi ze všeho nejvíc, ale rozhodně nečekejte, že někdy budu kandidovat do parlamentu, to ne, já bych chtěla skutečnou a stabilní práci.

Reportérka Elwin: Tedy, Popelko, myslím, že jsi jedna z těch vhodnějších pohádek pro mladé slečny, tvé sny a cíle jsou úžasné a obdivuhodné. Kéž by všechny dívky byly jako ty a smýšlely takto rozumně. Takže do budoucnosti s úsměvem, to je správné.
Pověz nám, Popelko, tvé jméno objevujeme i ve vodách internetu. Jsi blogerkou, jejíž básně čtenáře chytnou za srdce a nepustí, později se na nějaké podíváme. Ale k tvému internetovému místu. Kdy sis blog založila a proč vlastně? A jaké je tvé blogové zaměření? *se zájmem Popelku sleduje a píše si poznámky na okraje pergamenu*

Popelka: Blog jsem si založila když mi bylo asi třináct s cílem být hrozně slavná a úspěšná, jenže jsem vlastně neměla pořádně o čem psát. Od té doby jsem už vystřídala mnoho adres. Chvíli jsem dokonce měla i takový ten pubertální blog plný vlastních fotek a tipů jak se správně namalovat. *hihňá se* Nehledejte ho, je zablokovaný. Do stylu blogování, ve kterém píšu dnes,  jsem se dostala, když mi bylo šestnáct, tehdy jsem si založila hodně temný a nenávistný blog, kam jsem si vylévala srdce a brala jsem ho jako jistým způsobem bezpečné místo, kam jsem mohla ventilovat své myšlenky. Tehdy jsem procházela těžkým životním obdobím a blog mi moc pomohl. Postupně jsem se přes tuto náročnou fázi začala dostávat a přes blog jsem si našla i nějaké přátele. Začala jsem blog brát jako způsob poznání sebe sama. Rozhodla jsem se za svou temnou minulostí udělat tlustou čáru a založila si svůj aktuální blog, který už asi jen tak nepustím. Najdete ho na adrese http://bosa-popelka.blog.cz/ a je to na něm takové střídavé. Mám období, kdy píšu víc a období, kdy prostě nemám co říct. Nyní se ale blíží prázdniny a to je vždycky víc času na odpočinek a dobrodružství a tudíž také na blog. Zároveň jsem se nyní přidala do komunity studyblr, ale jedná se spíše o motivující záležitost pro mé studium. Kdyby vás však zajímala i tahle adresa, tak: http://study-princess-study.tumblr.com/

Reportérka Elwin: Drahá Popelko, jak jsem již zmiňovala, tvé básně jsou neuvěřitelné *na okamžik se odmlčí a zasní* Mohly bychom se na nějakou tvou oblíbenou podívat, abychom čtenářům přiblížili tvou tvorbu?

Popelka: Moje básničky jsou všechny mé oblíbené. S politováním musím říct, že poslední dobou je píšu už podstatně méně než dřív, protože už to na mě "prostě tolik nechodí." Nevím, jestli to je tím, že mám mnohem méně času a moje hlava konstantně nelétá v oblacích, nebo tím, že jsem všeobecně méně kreativní, nicméně občas si stále sednu a napíšu něco hezkého, v čem se podle mě hezky zobrazují ty temnější niterní pocity. Když píšu, snažím se do toho vždycky dát něco ze sebe. Nad verši příliš nepřemýšlím, prostě samy přicházejí. Dříve to bylo silnější, stačilo mi říct jedno slovo a já jsem byla na místě schopná napsat básničku, často jsem ji ani nemusela psát, byla jsem schopná okamžitě recitovat, vymýšlet z hlavy. Dnes už to takto bohužel nefunguje, nicméně stále na mě někdy přijde nálada a já jenom píšu a píšu a píšu.

 

Ta žena, co změnila tvář historie,

na to mě jen tak neužije.

Já jsem chtěla doma žehlit tvoje košile,

jsem už prostě taková, na tohle mě užije.

Chtěla jsem ti doma vařit k obědu,

nic lepšího já totiž nesvedu.

Chtěla jsem ti uklízet a chtěla jsem ti prát

a chtěla jsem vědět, že mě máš moc rád.

Chtěla jsem ti v klidu doma vychovávat děti

a po tvém boku sledovat, jak nám ten čas letí,

chtěla jsem stlát tvoji postel a s tebou do ní uléhat,

poslouchat tě, když máš trable, snažit se ti pomáhat,

být oporou v každé době,

chtěla jsem patřit jen tobě

chtěla jsem být prostě tvoje,

ta žena, co tě miluje,

co nosí na prstu prstýnek od tebe,

protože nic lepšího nesvede.

Umím být veselá, umím být milá,

umím být taková, co se ti líbila,

umím tě milovat, umím tě chápat,

tak mi pověz, co to zase, máš za hloupej nápad.

Svět tě volá, já to chápu, chápu, že tam musíš být,

ty zas pochop, kluku milý, že tě nechci nechat jít.

Chci tě totiž po svém boku,

být ta tvoje bruneta,

pak klidně pustím tvou ruku

a pustím tě do světa.

Ty však nedržíš mou ruku,

takže nezbývá než snít.

Já to chápu, ty můj kluku,

že tam musíš jít.

 

Přemýšlím, co bych k ní mohla říct. Je věnovaná jedné z mých lásek, jako snad ale skoro všechny mé básničky. Prostě mi jeden další kluk zlomil srdce *krčí rameny*. Ale optimismus neztrácím, ač to tak z mé tvorby někdy nevypadá.

Reportérka Elwin: *smrká a odkládá popsané listy pergamenu* Děkuji, Popelko, za neuvěřitelně příjemný rozhovor. Být s tebou bylo nesmírně milé a já ti přeji jen to nejlepší, ať se tvé plány plní, srdce nebolí a na tváři máš stále ten úžasný a milý úsměv.

Popelka: *červená se a mávne rukou, jakože nic* ale prosím tebe, příliš mi lichotíš. Já se jenom snažím žít svůj život na plno a dělat co mě baví. *Kašle aby zamaskovala další větu.* A řeším osobní problémy prací, pocit méněcennosti, znáš to. *Zasměje se a obejme Elwin.* Děkuji ti, bylo to moc příjemné.

 

-Elwin Smaragdová-

(stážistka)

Fotografia použitá podľa Creative Commons FarbenfroheWunderwelt  © 2012 Všetky práva vyhradené.

Vytvorte si web stránku zdarma!Webnode